Jak se žilo v Hradci nad Moravicí na počátku 20. století

Autor: Ladislav SONNEK

Ukázka z knihy

Místní lidé věděli, že knížeti lichotí, když mu bývalí poddaní stále ještě vzdávají úctu jako všemocnému majiteli panství (třeba jen předstíranou) a že se dovede někdy i kavalírsky odměnit. Z pouhé vypočítavosti mu tedy přišli v roce 1879 k jeho šedesátinám vojenští vysloužilci z prusko–rakouské války korporativně blahopřát. Věděli, že kníže nezapře celým svým založením i jednáním oficíra. V té poslední válce z roku 1866 sloužili hradečtí veteráni v rakouském, tedy jemu nepřátelském vojsku. Dostavili se všichni, někteří i se svými medailemi na klopách. Vpochodovali s hudbou a praporem až na nádvoří Bílého zámku. Sluha běžel nečekanou návštěvu ohlásit. Po chvilce se kníže objevil v prosklených dveřích průchodu. V tom okamžiku velitel Alois Herold zavel svým hřímavým hlasem, pochopitelně německy: „Pozor! Vpravo hleď!“ Předstoupil pár kroků před vážně se tvářícího knížete. V levé ruce držel sundaný klobouk a jedním prstem si přidržoval papírek s připraveným textem proslovu. „Vaše knížecí Jasnosti,“ spustil Herold svou řeč. V tom mu poryv větru vytrhl lístek z ruky a hned byl unášen pár metrů dál. Co teď? Herold naštěstí neztratil duchapřítomnost a pohotově zareagoval: „Našemu knížeti třikrát sláva!“ nádvořím se neslo hromové „Hoch, hoch, hoch!“ Kníže, který úlet papírku také postřehl, nečekal již na další projev, všem poté poděkoval za blahopřání a vyzval je, aby se odebrali do pohostinství „Na fojtství“, kde bylo pro gratulanty připraveno pohoštění. Veteráni je s povděkem přijali. Knížecí odměna byla velkorysá, podle očekávání.