Krooa krooa

Krooa krooa

Pokud Poeův Krkavec hovořil ještě i lidským jazykem, vydává ten Fridrichův už jen skřeky stejně hrůzyplné jako nesrozumitelné: ocitá se totiž v krajině Sudet, v kraji vyradýrované paměti, v místech, kde základy vilek novodobých zbohatlíků prosvítají švabachem psané náhrobní nápisy. Za temných nocí jako by se zazděné náhrobníky stávaly dveřmi, jimiž nás přicházejí oslovit (možná postrašit, možná poprosit o službu) nemrtvé, neboť jménem nevyvolané duše. Pro náš vlastní klid je tedy zapotřebí, abychom za ně – nástroji jazyka – vyprávěli jejich příběhy, abychom tyto – v jazyce a skrze jazyk – za ně odžili a dožili v sobě. Nová Fridrichová básnická sbírka – jíž se autor obloukem vrací k tomu nejlepšímu, co kdy vytvořil (zejména ke knize Erzherz) – může nám k tomu býti bedekrem, lexikonem kouzel i modlitební knihou.