Vražda v Orient-expresu

Ukázka z knihy

„Pardon, monsieur.“

„Ano?“

„Monsieur Bouc se dává poroučet a prosí, abyste byl tak laskav a zašel na chviličku k němu.“

Poirot vstal, omluvil se Švédce a vyšel za tím člověkem z jídelního vozu.

Nebyl to jeho vlastní průvodčí, ale velký blonďák.

Vedl jej chodbičkou jeho vlastního vozu do chodbičky dalšího. Zaklepal tam na jedny dveře a ustoupil, aby Poirot mohl vejít.

Nebylo to kupé, kam se monsieur Bouc přestěhoval. Bylo to kupé druhé třídy a zvolil si je asi proto, že bylo poněkud prostornější. I tak měl však příchozí dojem, že je tu těsno.

Monsieur Bouc sám seděl na malém sedátku v protějším rohu. Naproti němu v rohu u okénka seděl drobný černovlasý muž a pozoroval sníh venku. A pak tam stál Poirotovi v cestě ještě neznámý člověk v modré uniformě (vlakvedoucí) a průvodčí z Poirotova vagonu.

„Ach, drahý příteli!“ zvolal monsieur Bouc. „Pojďte dál! Vás je tu třeba.“

Mužík u okna se posunul, Poirot se protlačil kolem druhých dvou a posadil se proti svému příteli.

Výraz monsieur Bouca ho přiměl – jak by to byl sám vyjádřil – k zbystření mozkové činnosti. Bylo jasné, že se stalo něco mimořádného.

„Co se přihodilo?“ zeptal se.

„Ještě se ptejte! Nejdřív ten sníh – ty závěje. A k tomu ještě –“ odmlčel se – a průvodčí ze spacího vozu těžce zalapal po dechu.

„A co k tomu ještě?“

„A k tomu ještě byl jeden cestující nalezen na lůžku – ubodán k smrti.“