211 vln

Ukázka z knihy

69. vlna
Sy reál

Je prudké léto. Slunce ovládá obětní stoly takřka bez záchvěvu. Každá bytost hltá vzduch plnými
doušky. Nyní je vám po chuti, co? Odjíždí poslední, poslední vlak. Mraky ne a ne přijít. Jako by usnuly
za kopci. Ano je to tak, právě dostávám informaci do sluchátek přímo z informační buňky satelitu
Météo. Stále spí a spáti budou. A navíc mají prý ty naše vytoužené a ospalé mraky dokonale růžové
povlečení.
Ach, kdy my jsme naposledy spali? Snad tehdy, když se čas dal ještě nazvat časem. Dnes již tu hyenu
nikdo neposlouchá. Nedivte se. Jsou to energetické výdaje navíc.
Jak řešit situaci? To je jediný výdej energie hodný
úvahy!
Zavážu si lední brusle. Nejsou nabroušené, ale
propánakrále, co na tom sejde? Osedlám opratí
svého ledního medvěda. Když nezemřel on, nemá
na to právo nikdo z nás. Ještě přilbu a sáně.
Dá se však bruslit na roztopeném asfaltu?
Nevím! A ani vy to nevíte! Nemáme s tím totiž
nikdo vůbec žádné zkušenosti! Ale co.
Do sluchátek si pouštím Irvinga Berlina. Jak je asi teď zrovna v Západním Berlíně? A co teprve ve
Východním Berlíně?
A jak je asi teď právě ve společném Berlíně? Myslím, že tam mají ZOO. Sním tedy o Vánocích bílých.
Začínají padat sluncem rozpálené zimní vločky.
Bořím se ve sněhu a naspod cítím led. Takže si dávám za pravdu, že volba bruslí nebyla až tak
zbytečná. Můj lední medvěd mi už dávno samou radostí utekl a jistě se cáká někde v polozamrzlé řece.
Irving Berlin zpívá zvuky a společný Berlín kvete. Saně tančí směrem.
Kdy už to skončí? Ptají se lidé. A na obzoru je cítit rozžhavený kotouč.
Kdy už to skončí?

 

146. vlna
Balkón B.

Čtvrté poschodí. Balkón padající do ulice. Vysazený ze zdi na pospas noci. Stojí za to na něm
přebývat. Momentálně.
Pozorovat nové sektory. Bubnovat si na zábradlí, které zabraňuje vzlétnutí. Každou chvíli se mi zdá,
že se mi to stejně nakonec podaří
a já se ponořím hlavou do asfaltu. Jak poetické –
Poetické je i to, že neznámý muž pod námi si našel příhodnou krabici neobvyklých rozměrů, aby v ní
strávil pravděpodobně nepohodlnou noc.
Dívám se raději do spanilejších končin mexických krajů. V ústech cítím hustý dým okouzlení.
„Jsi vůbec první mexická dívka, se kterou pluji tmou na balkónové terase,“ tvrdím pravdivě. Usměje
se na mě a to stačí. Má věta byla dost nemístná a roztrhla tak jiskřivost prožitku.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ ptám se a trhám dál. Z donucení a z přesvědčení, že v takovýchto
okamžicích se prostě mluvit musí.
Říká mi to už nejméně posté. Další a další číslovky naskakují a já si to ne a ne zapamatovat.
Potvrzuje to jen zbytečnost mých otázek. Raději se přiznávám k tomu, že to, co bych s ní teď nejraději
dělal, je bezesloví.
Vnořit svá ústa do jejích a přepadnout s ní přes zábradlí do nekonečna. Její oči říkají mnoho a já
sklápím zrak. Ne každý generál si zaslouží vyznamenání. Odcházím tam, odkud jsem přišel – snít sny.
Jeden z nich jsem právě promeškal! V ústech doznívá hořký dým zklamání.