Hořké moře

V pořadí druhá kniha Jakuby Katalpy Hořké moře přináší spíše než jednu dějovou linii sny, vzpomínky, útržky příběhů, náznaky. Spojovacím článkem je přitom nikdy nenaplněný milostný trojúhelník tří hlavních postav, tří generačně odlišných žen, a to neuroložky Marie, řešící svůj konfliktní vztah k matce, psycholožky Aniely, složitě se vyrovnávající s minulostí, a kadeřnice Jakuby, ovlivněné vážnou nemocí. Kniha má tak blízko k magickému realismu, expresionismu, surrealismu a psychologické próze, přičemž využívá střídání ich formy a er-formy, splývání hranice mezi realitou a sny a – stejně jako v autorčině prvotině – je kladen důraz na smyslové vjemy.
Kniha byla nominována na Cenu Jiřího Ortena (2009).

Ukázka z knihy

"Začala jsem se měnit.

Proč, to nevím.

Jako bych byla složena ze dvou částí, tak, jako je ze dvou částí složeno mé jméno, Léviová, Marie.

Oběma jmény jsem spojena se starým životem, ve kterém

jím dobré maso a tloustnu.

Zároveň však vcházím do nového života, stále ještě Marie, dosud Léviová, nepostřehnutelně jiná, ne snad

krásnější nebo divoká, ale z podstaty jiná, rozkošná a otevřená.

 

Snad je to proto, že jsem kdysi ucítila barches.

Vůně skořice a teplého mléka pokrývala schody jako koberec. Dlouhá chodba, kterou se plížím krok za

krokem. Nohy mám těžké. Kladu tlapku vedle tlapky, a když se mi zdá, že jsem moc hlasitá, zuji se. Boty

do ruky, červenobílé dlaždičky. Po mých chodidlech zbude vlhký otisk. Přede mnou otvor do sladké jeskyně, poznačený držákem na deštníky a šedivými galošemi.

Tam se na okamžik zastavím. Omítka za nehty, ucítím ji, když vsunu prsty do úst.

Nakonec pohled do kuchyně, kde uvidím babičku mazlící se s těstem.

Vůně čerstvého chleba mnou projde od čela k patám a nahradí mi páteř, kosti a svaly.

Je mi sedm let a stojím v přízemí léviovského domu, na místě, které si pro sebe vymínila matka.

Netuším, že vůně sladkého chleba se ke mně bude vracet, nejprve váhavě a opatrně, a potom stále častěji.

To, kým jsem, mi zatím nepůsobí bolest ani radost, jsem netečná a zvědavá především na to, kolikrát babička sáhne do mísy s rozinkami.

Kdyby mě však někdo oslovil jménem, řekl by, Léviová, Marie.

 

***

 

Na světě je několik mužů, s nimiž jsem jedla ryby. Jeden z nich otevřel rybu po celé délce, pak udělal několik rychlých bočních řezů, a nakonec vytáhl kostru, celou a neporušenou.

Jiný zase máčel rybu tak dlouho v octě, až se její kosti rozpustily, pronikly do měkké tkáně a samy se staly masem.

Od každého z nich mám něco.

Ale nejsem to já.

 

 

Nejsem v Davidovi ani v Jakubě.

Nejsem v Aniele ani v její pohovce.

Nejbližší je mi léviovský dům, dům, ve kterém jsem vyrůstala.

Vešla jsem do něj jako dítě, a opustila ho dospělá.

Trvalo dlouho, než jsem se odvážila do něj vrátit.

 

Jeho strukturu jsem objevila náhodou, snad ve snu.

Svými základy obtáčí kostru obrovského ještěra a vstupuje do míst ohňů. Jaké jsou to ohně, nevím, hoří

bezhlesně.

Od ohně je oddělen jen tenkou slupkou, zemskými deskami, zavěšenými nad plameny. Pokrývají je úlomky kostí, vejce a kořeny. Zbytky plodů, ořechová jádra. Semena, která promeškala klíčení.

Žíly rtuti.

 

Čím víc se blíží povrchu, tím chladnější jsou stěny; teprve pod střechou začíná dům znovu plát.

 

Zdá se mi, že byl vyzdvižen z prsních kůstek země. Schodiště, které se rozpíná mezi studnou a komínem,

odolává nářkům. Lze ho rozpůlit myšlenkou, ale zemětřesení se mu vyhne.

 

Ukrývá ostýchavý klín, červený korálek z průsvitného skla.

 

Nestojí rovně, plave. Někdy se zdá, že tančí. Lůno mu visí na hedvábném vlákně. Střásá omítku a ignoruje štuky. Směřuje k čertově kuchyni, kde olizuje svůj základní kámen; stojí v místech, která se brání vodováze.

 

V nejzazším koutku korýtko pro krev; kde tma je hebká, pupeční šňůra."