Je hlína k snědku?

Prvotina Jakuby Katalpy Je hlína k snědku? představuje text tvořený mnoha krátkými kapitolami, které však na sebe dějově bezprostředně nenavazují - jejich souvislost je čtenáři zřejmá až po přečtení celé knihy. Hlavní hrdinkou je třicetiletá Nina, snažící se uniknout z prostředí svého měšťáckého domova a svého manžela do vášnivých vztahů s milenci a milenkou. Letmo je také zachycena historie Nininy rodiny a její vzpomínky na dětství prožité u babičky - doktorky. Dílo tak představuje příběh o hledání cesty sama k sobě, předkládaný s mimořádnou otevřeností, využívající střídání dějů a časů. Těžištěm knihy je smyslnost, přinášející náruživé popisy zvuků, chutí, barev, ale především sexuálních a erotických prožitků hlavní hrdinky, nabízených čtenáři s živočišnou otevřeností.
Kniha byla nominována na Cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku (2007).

Ukázka z knihy

"Na jaře měl Mišo první samostatnou výstavu. Poprvé si ji organizoval sám, bez přispění fakulty. Běhal jako šílený, pořád něco zařizoval, vyhazoval peníze za tisknutí pozvánek a plakátů, které jsme večer rozlepovali po Praze, abychom je druhý den našli strhané nebo posprejované a ušpiněné k nepřečtení. Myslíš si, že to tak bude pořád? ptala jsem se Miša. Že budeš malovat, vystavovat, prodávat a zase malovat? Mišo mručel a podle jeho výrazu jsem poznala, že si to myslí. Do místnosti, kde Mišo vystavoval, se vstupovalo dveřmi upravenými do podoby poševního vchodu. Místnost byla laděna do červena a procházela jí surrealisticky udělaná pupeční šňůra. Připadám si jako ve své matce, řekl Mišo. Plátna byla obrovská a byly na nich hroudy barev, které se daly uchopit a ohmatat. Výstava vhodná i pro slepce! stálo na plakátech. Když jsem je poprvé četla, považovala jsem to za Mišův vtip. Teď jsem pochopila, že to myslel vážně. A slepci, přivábeni možností užít si výstavu, přicházeli v průvodech, s dlouhou bílou holí nebo ve dvou, s chodícíma a použitelnýma očima svého asistenta. Proudily sem desítky slepých očí, u vchodu se zastavovaly a zachytávaly stylizované pupeční šňůry jako kotevního lana a nechávaly ji vtáhnout dovnitř. Jemnýma rukama ohmatávali slepci výstupky na obrazech, napojeni na pupeční šňůru jako obrovití pavouci na své vlákno, tiše při tom vzdychali a pomalu se sunuli výstavní síní. Mišo stál u dveří a pozoroval je. Bavilo ho to. Mám rád, když výstava žije, říkal. Většina jeho obrazů se pod dotyky návštěvníků rozpadla, kontury se rozdrobily, křupaly pod nohama a hosté je na svých botách vynášeli ven. Těžce to nesli zejména nevidomí, kteří se paradoxně dotýkali obrazů nejjemněji ze všech. Byli zřejmě zvyklí na důkladnější výrobky. Když na svých prstech a dlaních ucítili drobky barvy, rychle stahovali ruce zpátky, pevně se zachytávali hole a ve tvářích se jim objevil provinilý výraz. Někteří rychle a zmateně odcházeli, kašlali na pupeční šňůru, která by je bezpečně vyvedla ven, chvatně před sebou ťukali hůlkou, anebo za sebou táhli svůj doprovod, jako by náhle prohlédli. Kdo řekl, že umění je věčné? řekl Mišo, když jsme po skončení výstavy seděli na zemi a dívali se na šmouhovatá a poničená plátna. Mišo, řekla jsem potichu. Musel jsi do toho vrazit strašně moc peněz, času a práce. Proč jsi dovolil, aby to dopadlo takhle? Mlč, řekl Mišo. Dítě se narodí a umře. Můj muž je pečlivý. Ani při nejvyšším pracovním vypětí mi nezapomíná přinést květiny nebo čokoládu. Ptá se mě, jak jsem se vyspala. Nechává mi na kuchyňském stole každý týden apanáž, zatíženou kamenem, který mi přivezl ze své pracovní dovolené."