Koupit knihu

Vypůjčit knihu

Kniholink - odkazy
na další služby

LibraryThing

Oběti milostného nerozumu

Kniha Oběti milostného nerozumu volně navazuje na předešlý děj románu Schody do nebeského pokoje a soustřeďuje se na rok 1969. Autor dává čtenáři možnost nahlédnout do duše mladého člověka, který se rozhoduje k emigraci a postupně si uvědomuje, že útěk z republiky bude pro něj znamenat stejnou tragédii, jakou byla ztráta milované dívky. Čtenáři prožijí s šestnáctiletým hrdinou nejen nové lásky a dramatické chvíle vyplývající z nedořešených situací z předchozího dílu, ale také se dozví, jak po praktické stránce takový „útěk přes hranice“ v roce 1969 vypadal.

(Lubomír Müller)

Ukázka z knihy

"Ve čtyři patnáct si k nám přisedá starší, elegantně oblečený kluk. Světle pískový rolák, tmavé tesilové kalhoty, béžové polo botky. Na každé ruce jeden prsten. Pečlivě ostříhaný a oholený. Může mu být tak mezi pětadvaceti až třiceti roky.Jmenuje se Svatopluk Kučera, Rob ho oslovuje Svaťo.

Po vzájemném představení všichni společně odcházíme z nádražní čekárny, protože si Svaťa myslí, že to místo má zbytečně moc uší a očí.

Nasedáme do jeho vozu, kterým přijel k nádraží.

Nevěřím vlastním očím!

Svaťa jezdí nejnovějším Renaultem R16!

Pro mě auto snů! Vím o něm, že je to první automobil na světě
s karosérii typu hatchback, se zkosenou zádí. Prostorný kočár, ve kterém se člověk na silnici houpe jako v kolébce vystlané měkkou peřinou.

Červená, nablýskaná er šestnáctka nás vyváží z města. Všichni Svaťovi tohle auto chválíme a užíváme si jízdy.

Svatopluk Kučera je stavební inženýr. Ženatý není, jezdí hodně po světě. Vyzná se. A má kontakty. Roba s Rozet vyveze ven do Rakouska
a všichni pak ještě sjedou do Splitu, kde přiberou mne. Svaťa mi na první pohled nepřipadá moc sympatický, ale když mluví, je slyšet, že to má
v hlavě srovnané.

„Byl už někdo z vás ve Splitu?“

Přiznáváme, že nikdo.

„Tím líp. Je to pěkný město, krásný moře, v okolí hory. Byl jsem tam dvakrát. Když už tam budete, stálo by za to se tam porozhlédnout, trochu si užít... Ale to závisí na vás. Já mám v tu dobu volno.“

„Je to lákavý, Svaťo, ale musíme co nejrychleji vyzvednout

Lumíra a vrátit se do Vídně. Nemůžem si dovolit lenošit na pláži...“

„No, Robe, jak myslíš. Ale jeden den zdržení vás nezabije. Nakonec víš, co vás čeká při čekání na azyl. Bůhvíjaký ubytování, nervozita, jídlo jednou denně, nastane podzim, plískanice...“

„Já bych jeden den u moře brala. Sluníčko, písek... Ježišmarijá,

znám to jenom z fotek. Co ty, Lumíre?“

Rozet se obrací ke mně a bere mě za ruku. Pevně ji stisknu
a usmívám se. V tomhle autě je mi příjemně. Cítím se v bezpečí, obklopen přáteli a blízko holky, kterou začínám mít stále víc a víc rád.

„Taky bych to bral. U moře jsem taky ještě nikdy nebyl...“

„No vidíš, Robe, jeden den u moře si dáme za odměnu, ne?“

Rob, který sedí na sedadle před námi, se otočí a nasupeně vyštěkne.

„Neblbněte, tohle není rodinnej výlet. Nemáte ponětí, co nám všechno může stát v cestě, jaký můžou nastat komplikace, a vy se chcete válet u moře...“

Víme, že má Rob pravdu. Mlčíme, ale představa svobodného pocitu z ležení v horkém písku na břehu moře je příliš lákavá, než aby se jí každý z nás jen tak rychle zbavil.

S Rozet se stále držíme za ruce. Má plnou, jemně masitou dlaň, hlaďoučkou a příjemnou na dotyk. Dlaň zdravotní sestřičky, které jistě stačí jen přiložit ruku na bolístku a hned je to místo vyléčené. Teď bude tolik příležitostí, aby mě takto uzdravovala! Mám na těle tolik bolavých míst!

Jako kdyby mi Rozet uhádla myšlenky. Otočí ke mně hlavu. Naše oči se na chvíli střetnou. Jeden druhému v nich čteme: Budeme poprvé sami sebou. Budeme poprvé venku, svobodni v rozhodování. Budeme poprvé u moře. Budeme tam spolu...

Ze snění nás vytrhne Svaťův hluboký hlas.

„Tohle v tuto chvíli nebudeme řešit. Navrhuji vám, abyste zvážili až přímo na místě, jestli tam zůstat o něco dýl. Ukvapené závěry opravdu nemá smysl dělat. Teď jedna důležitá věc pro Lumíra... Jsi Lumír, že jo?“

Sedíme s Rozet na zadních sedadlech, takže Svaťa jen posuňkem hlavy ukáže dozadu ke mně. Nečeká na mou odpověď a hned pokračuje.

„Něco mi už tady Rob o tobě říkal. Utíkáš před nějakým debilem, který tě chce zabít. To je určitě silná motivace, proč zmizet. Ale hele, už jsem vyvezl ven několik lidí a vím, že emigrace není procházka růžovým sadem. Důvod, abys tam zůstal, musí být silnější než strach z toho, že zůstaneš tady. A to platí pro všechny, pro Rozet, i pro tebe, Roberte. Myslete na to, jinak po půlroce čekání na azyl v nějaké zasmraděné místnosti začnete o svých důvodech      k útěku pochybovat, přepadne vás stesk a budete toužit po návratu. A to bude váš konec, přátelé.
V Československu se to všechno posírá, demokracie a svoboda tu končí, vrátíte se do sraček a budete mít problém. Mně zatím nic nehrozí, protože dělám na důležitých státních zakázkách v zahraničí, ale jakmile budu cítit, že se stahuje smyčka, mám kufry taky sbalený...“

Tahle přednáška nám na náladě nepřidala, ale všichni tušíme, že Svaťa má pravdu.

S pochybnostmi, zda mám utéct, bojuji neustále. Roste ale ve mně přesvědčení, že už jsem zašel tak daleko, že nemohu couvnout.

Svaťa asi věděl, že nás tím proslovem nepotěší, protože se najednou vesele rozpovídá.

„Viděli jste někdy v televizi, jak se Husák líbá s Brežněvem? Viděli, že jo. Tak víte, proč se všichni papaláši po návratu z cest líbají? Nevíte? No, při polibku na pravou tvář šeptají: Byl jsi na Západě? A při polibku na levou: Přivezl jsi mi něco? Cháchááá... A víte, co je na světě nejkrásnější? No přece socialismus. A co je nejstrašnější? Že ho máme zrovna my! Cháchááá... A znáte tu, jak utíká muž přes hranice a chytí ho? Ne? No, tak ho teda chytí a ptají se ho: Co jste tady dělal, soudruhu? A on: Ale, byl jsem se vysrat. A oni: A kde máte to hovno? A on: Tady! A oni: Ale to je přece psí hovno! A on: To víte, jaký život, takové hovno! Cháchááá...“

Všichni se řehtáme jako stádo koní. Najednou z nás tíseň spadla. Jako by nám ty vtipy připomněly, proč utíkáme.

Všechno bude dobrý."

(Kapitola 26, str. 116-119)