Schody do nebeského pokoje

Ukázka z knihy

"Spali krátce.

Barevný pot jim stékal po těle a kapičky, které se neudržely na kůži plné temperových šmouh, odkapávaly na plexisklo. Impresionistické „prostěradlo“ pod jejich těly je ale brzy začalo tlačit a studit.

První, co oba pocítili, když se probrali z mělkého spánku, byla bolest hlavy. Tupá a dotěrná. A jakmile se posadili, ozvala se kroutivá a řezavá bolest žaludku. Spolykaná temperová barva a nesourodé typy alkoholu si začaly připomínat svou druhovou nesnášenlivost.

Oba pak na záchodě zvraceli a dřívější nespoutaná radost a temperament byly tatam. Jejich postavy se nyní podobaly stínům duchů z desátého rodového kolena, kteří již na svá „mateřská těla“ dávno zapomněli, a nyní jen bezcílně bloudí a svá těla hledají. Lumír musel znovu zatopit v koupelně, aby se mohli osprchovat a smýt z kůže zaschlé flákance barev. Pouhá vůně temperové barvy jim převracela žaludek. Byli zesláblí, bez chuti na jídlo. Pili jen vodu z kohoutku.

Kromě jednoho likéru, jehož indigová modř byla již od pohledu odpudivá, a proto se ho neodvážili ani ochutnat, byly ostatní lahvičky prázdné. Lumír přinesl papírovou krabici a všechny do ní naházel. Když měl tu jedinou nevypitou lahvičku v ruce, chvíli váhal, ale jen chvíli. Pak ji
s úšklebkem přihodil k ostatním. Drahocenná sbírka - tak dlouho zatajovaná - ukončila svou existenci. Rozhodl se, že při nejbližší příležitosti vysype obsah krabice na skládku odpadků na okraji blízkého dolu.

Vyhodil narcisy a tulipány rozházené na podlaze pod stolem. Pádem poničené, polámané a pokroucené lístky a stonky mu připomínaly vlastní, láskou „zmučená“ těla. Stírat z podlahy už nebylo co - všechna voda se vytratila do spár mezi prkna podlahy. Jestli začnou prkna odspodu hnít, tak to bude aspoň     z pořádnýho důvodu, ušklíbl se při vzpomínce na příčinu, proč se váza převrhla.

Až do půl dvanácté leželi na posteli a povídali si. K žádným dalším intimnostem nedošlo.

Již krátce potom, kdy se probrali na stole nazí, přiopilí a zmalovaní jako indiáni, vkradly se jim do duše sžíravé otázky: Bylo to naše milování normální? Nepřehnali jsme to? Neponeseme si nějaké následky? Prudká nevolnost, která se pak dostavila, jako by dávala jejich výčitkám za pravdu: Nahoty bylo napoprvé zbytečně moc... Orgasmů bylo napoprvé příliš mnoho...

Postupně se jejich zmatená mysl zklidňovala. Uvažovali věcně: Dělali jsme si vzájemně to, co si jiní dělají až po mnoha letech, anebo nikdy... Ukázali jsme si vzájemně to, co si jiní nejspíš vůbec nikdy neukážou... Ale to je snad dobře, nebo není?

Přesto se kárala: Neměla jsi mu možná tolik dovolit!

Přesto si vyčítal: Neměl sis možná tolik dovolit!

Milena si smývala barvu, kterou měla rozmazanou po celém těle. Byla
v koupelně sama. Teď by vedle sebe Lumíra rozhodně nesnesla, i když pohled na vanu a vzpomínka, jaké to v ní bylo krásné, jí dělaly dobře. Probírala   v duchu možnosti, které nyní mohou nastat: Co když se mě nabažil a nechá mě... Už mu nemám na svém těle co ukázat. Teď se bude akorát chlubit před klukama, co se mnou prováděl... Ne, tohle by Lumír nikdy neudělal, už ho dost znám... Ale holky říkaly, že u žádnýho kluka si nemohou být jisty, jak se zachová, až ho nechají, aby si je ohmatal. A já jsem ho nechala i dole líbat, panebože...! No a co, bylo to nádherné! První kluk, a tak nádherné! Až na to zvracení ráno... Co si pořád vyčítám! Byl tak ohleduplný a něžný...

Lumírovi vadilo, že se pochlubil sbírkou „chlastu“ a nabízel alkohol Mileně. O sbírku jako takovou mu nešlo, stejně ji ne-mohl nikomu ukázat. Už několikrát dříve přemýšlel, že ji zlikviduje. Když uklízel v pokoji, zatímco se Milena umývala v koupelně, do krabice s prázdnými lahvičkami vztekle kopl. Já jsem vlastně Milenu opil, nadával si, a jsem jako ostatní kluci, kteří se vychloubají, že by nešli do postele se střízlivou holkou. Že se musí holka nejdřív ožrat, a pak je s ní teprve pořádná zábava, protože udělá, co si budu přát... A tohle jsem právě nechtěl, a nakonec, jak to dopadlo? Opil jsem Milenu a potom mi to udělala... Bylo to tak nádherný...! Nebude si ale o mně myslet, že jsem snad nějakej úchyl? Co když jsem se jí zhnusil, a teď mi to nechce říct... Co když jí všechno, co jsem jí dělal, připadalo jako sprosťárna?... Ty troubo, přestaň tak uvažovat! Dala ti snad najevo, že by se jí to nelíbilo...?

Leželi vedle sebe a jejich tiché výčitky byly natolik neodbytné, že si je museli sdělit i nahlas. A když si to - zpočátku nesměle a opatrně, ale potom již beze studu - řekli, teprve pak pochopili celou pravdu společně prožité noci.

Pravdu, která jim odhalila, že touha dávat si vzájemně rozkoš je přirozená a nádherná, pokud ji mají oba dva a pokud se opírá o lásku. Uvědomili si, že jsou asi jiní než jejich kamarádi a kamarádky. Že jejich vztah není jen chvilkové svádění, snaha vytahovat se jeden před druhým, nabubřelá touha chlubit se zkušenostmi. Že se před sebou nemusí stydět a nebudou stydět. Že možná mají velké štěstí, že jsou oba dva tak silně eroticky vzrušiví. A všichni ostatní, kteří by si z nich chtěli utahovat, že jim mohou být ukradení. Zvlášť Viktor.

„Kdyby si ale moc dovoloval, tak mu to nedaruju!“ rozohnil se Lumír, když se řeč stočila na Viktorovo troufalé rozbití okna. „A pokud by sáhnul na tebe a něco ti udělal, tak ho fakt zabiju!“

Řekl to tak přesvědčivě, až Milenu zamrazilo. Na druhou stranu jí lichotilo, že se Lumír o ni dokáže poprat, což již dříve několikrát udělal. Uvnitř duše ji hřál pocit, že má takového zastánce, i když pochybovala vzhledem k slabší Lumírově tělesné konstituci, že by dokázal Viktora úplně přeprat. Uklidňovalo ji vědomí, že prázdniny a jejich společný odjezd do Strážnice jsou za dveřmi.

Z obýváku v přízemí k nim zřetelně dolehla bicí melodie nástěnných hodin a pak hodinový strojek zvonivě odbil jedenáct.

„Lumi, babička nás čeká ve dvanáct na oběd, měli bychom pomalu jít,“ řekla Milena.

„Mili, já nechci obědvat, bolí mě stále žaludek. Doprovodím tě, ale na oběd k vám nepůjdu, nezlob se...,“ váhavě odpověděl.

„Ale babička se bude zlobit. Udělala svíčkovou na smetaně..., řekla mi, že můžeš přijít...“

„To mě fakt mrzí, Mili, ale ještě mi opravdu není dobře. Tobě už nic není?“

„No, moc dobře se taky necítím, to je pravda..., raději bych tady zůstala ležet s tebou.“

„Tak ještě chvilku zůstaň...“

Drželi se za ruce, a ani jednomu se nechtělo vstát.

Oba si společně prožitou nocí dokázali posunout hranici vlastního sexuálního uvědomění daleko za horizont běžných milostných zkušeností jejich vrstevníků. Když teď leželi vedle sebe, byli šťastni, že si dokázali jeden druhého pro sebe tělesně objevit a že mohou být spolu.

Přesto byl Lumír nucen potlačovat v sobě neodbytně nutkavé pocity smutku, kterých se nedovedl zbavit. Jako by tušil, že jim osud nedopřeje pokračovat ve společné lásce."