Židle pro Štefana

Druhá kniha Martina Šmause, Židle pro Štefana, vypráví o životě muže, žijícího ve fungující rodině, vykonávajícího dobře placenou práci a trávícího volný čas horolezením nebo v hospodě u piva. Postupně mu však začne připadat, že rodinný život a práce mu zabírají mnoho času, ale přitom jeho život nenaplňují hlubším smyslem. Začne tedy unikat stále častěji do hor a do hospody, posléze mu zůstává jen hospoda. Důsledkem jeho chování je rozpad rodiny, propuštění z práce a ústavní léčba. Poté do jeho života vstoupí Svědci Jehovovi - tato sekta mu dočasně poskytne dosud nepoznanou jistotu a zaplní prázdnotu. Výstižně je zde popsána schopnost zmanipulovat člověka, snoubící se se schopností vnutit vlastní pseudopravdu jako jedinou správnou cestu. Kniha klade důraz na vnitřní dění, vnější svět figuruje pouze jako rámec umožňující uskutečnění děje.

Ukázka z knihy

Venku jsem pořád doháněl, nestíhal… jako starý budík, kterému večer málo natáhli pérko. Ale teď, uvnitř, jsem měl dost času srovnat si myšlenky… i čas. Protože v blázinci běžel úplně jiný, pomalejší. Možná to bylo hrstmi spolykaných léků nebo pevnými a povinnými rituály, od budíčku po večerku, i nedělními návštěvami.

   Martina za mnou přijela, ale kvůli karanténě ji nepustili dovnitř. Seděli jsme na stejné chodbě, přepažené skleněnou stěnou, a dotýkali se přes sklo a utírali zamžená kolečka. A další týdny, než mě pustili, jsem žil s představou, jak za ní půjdu a znovu zvednu do náruče Pavlíka a Zuzku, pochválím je, jak vyrostli, a pak půjdeme na procházku a já budu vyzvídat, co ve škole… normálka, řeknou, nic novýho… a já budu přikyvovat, že mají pravdu, normálka, zlý sen skončí a můžou se vrátit, i s plyšáky a hračkami, rozložíme postýlky a židle rozestavíme kolem stolu… několik týdnů jsem hledal správná slova, abych jim řekl, jak na ně myslím a jak mi scházejí, slova o přístavu, složených křídlech a kotvách, o kterých jsem předem věděl, že na mě budou moc velká.

   Ale pak, vlak a autobus a Zahradní ulice sedm, branka a dvorek, prázdný a studený dům… nikdo na mě nečekal, jak jsem si vysnil za sklem, nikdo nevyvětral zatuchlinu a nepustil slunce do vlhkých zdí, zato kytky uschly všechny, zkroucené listy se válely po zemi. Musel jsem ven…i venku na ulici bylo všechno tam kde předtím, nepochopitelné a cizí…nohy mě přivedly do sboru.

   Ze zvyku…a kam jinam?

   Znovu jsem zavřel.

   Dveře, sebe, před složitou a hlučnou pustinou, které jsem nerozuměl. Ze strachu… a všichni jsme se báli, proto jsme hledali jistotu, přístav, a nenáviděli ty, kdo se sami pustili přes moře, nebo jim záviděli? A kdo dokáže dohlédnout, pochopit… strach dítěte z temného sklepa, rozpálených kamen a bolesti, kterou jen tuší, strach z nevyzpytatelných a měňavých pavučin místo prosté a upřímné pohádky na usnutí, kde je dobro odměněno a zlo potrestáno, kde se nemíchá. Strach z odmítnutí, chladu, výsměchu… i obyčejný, nedospělý, Petrův: třikrát… než zakokrhá.

(kpt. 10, s. 76–77)