Životopis černobílého jehněte

Druhá kniha nadějného autora Tomáše Zmeškala je mimořádně působivá. S jeho prvotinou „Milostný dopis klínovým písmem“ ji spojuje nejenom zvláštní název, ale také neotřelost, hloubka a pravdivost příběhu. Dominantním tématem románu je sourozenecký vztah dvojčat – míšenců, Václava a Lucie, které od okolí odlišuje barva pleti, a jejich postupné poznávání rasismu české společnosti ve všech podobách. Zmeškal citlivě líčí vztah mezi sourozenci ve všech jeho příchutích. Auto při psaní čerpal z osobních zkušeností, ale přesto přináší svědectví o celé české společnosti a jejím vztahu k menšinám. Ukazuje čtenářům situace života a chování, které si většina z nás v naší bílé kůži vůbec nedovede představit, a to dokonce ani ti, kteří sami sebe považují za bezpředsudečné, otevřené a tolerantní. Ukazuje nám svět, v němž nic, co společnost nabízí, nefunguje normálně, a dokonce i to, nač se lze obvykle alespoň trochu spolehnout, tedy city a rodinné vazby, je deformováno k nepoznání, neboť – slovy samotného autora – „historie... svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání“.

 

Ukázka z knihy

Ve středu večer ležely Lucie s Mirkou na koberci v Mirčině pokoji, zatímco z vedlejší místnosti byl slyšet klavír, na který hrál Václav. Klavír byl rozladěný a on se snažil objevit, v jaké tónině by se dali zahrát Tři strážníci tak, aby vše alespoň přibližně ladilo. Občas se mu to u několika taktů povedlo, a ty pak zahrál ve frenetickém tempu, to proložil nějakou improvizovanou modulací do nepravděpodobně vzdálené stupnice, která ladila alespoň z části, a dál pokračoval v Ježkově foxtrotu.

Když se ozval zvonek, Mirka otevřela a její perlivý smích opsal veselý melodický oblouk. Neměla by tolik kouřit, pomyslel si Václav, má přece docela hezký hlas. Zaklapl víko od klavíru a vyšel z pokoje do předsíně. Uviděl Mirku s vysokým, astenickým černovlasým mladíkem s propadlými tvářemi, který svíral černý kožený kufřík a pohledem těkal z jednoho Mirčina prsa na druhé. Václav si rozpačitě odkašlal. Mladík ho zaregistroval a přísně a komisně řekl: „Nazdar, ty musíš být Václav, že!? Mirka už mi všechno vysvětlila. A tak přicházím s několika návrhy.“

„Jo, ahoj,“ řekl Václav a pomyslel si, že to je opravdu divnej patron. V Mirčině pokoji vytáhl Michal ze svého koženého kufříku několik papírů. Na nich měl napsané poznámky ve třech sloupečkách pod sebou. Některé své poznámky měl podtržené žlutě, některé zeleně a některé oranžově. Poté, co mu Mirka přinesla čaj, kterého se Michal bezmyšlenkovitě napil, pokračoval.

„Všechno chápu,“ řekl, „jak každý ví, nejlepší způsob, jak získat modrou, je na hlavu!“ Odmlčel se a vztyčeným prstem si zaťukal na svůj pravý spánek. Rozhlédl se kolem sebe, věnoval úsměv Mirce a vedle ní sedící Lucii, a protože se nemohl přemoci, také pohledem rychle přelétl drobná Luciina ňadra, která se však s Mirčinými nedala vůbec srovnávat. Na Václavově tváři byl tázavý pohled. Po chvilce dramatické pauzy Michal pokračoval: „Zrekapituluji výhody. Za prvé: na rozdíl od ostatních funkčních poruch nebo nemocí lze psychické obtíže obtížně testovat. Za druhé: subjekt, v tomto případě ty, máš volbu příznaků přímo po svojí kontrolou, a proto můžeš volit vlastní postup. Hlavní nevýhoda je, že ti poměrně dlouhou dobu nebude nikdo věřit, ale proti tomu lze bojovat důkladným zvládnutím a nastudováním všech potřebných příznaků.“

(kap. č. 13 - Občanská povinnost, s. 227–228)