O Bílovci dávném i nedávném

Autor: Zdeněk KUCHTA

Ukázka z knihy

„Ochutnej vína, Terezo. To určitě doma nepijete. Je dobré.“

Zvedla sklenici a z poloviny ji vyprázdnila. Byla zvyklá pít jenom vodu a mléko, a to tehdy, když měla žízeň. A teď ji měla. V krku jí vyschlo od rozčilení.

„Výborně, Terezo. Vidím, že máš apetit. Jenom se napij, vína je dost a času taky.“

Napila se a cítila, jak ji polévá jakási příjemná horkost, kterou neznala. Za okny se již setmělo a správce zapálil mohutnou, na půl vyhořelou svíci, která spočívala v masivním cínovém stojanu, jenž měl podobu jakési nymfy se vztyčnou paží. Tereza si prohlížela svícen a všechnu tu krásu kolem, kterou dosud neviděla. Židle potažené červeným sametem, krásný vyřezávaný stůl, sklenice, prostě všechno.

V tom se z chodby ozvaly kroky a na dvéře někdo zaklepal. Správce sebou trhnul, zvedl se a pomalu kráčel ke dveřím. Taková neomalenost. Teď ho otravovat. Ve dveřích se objevil Vodičkův obličej s omluvným výrazem. „Pane, jeho milost se i s paní vrátila z Opavy. Zpozdili se, protože jim kočár vypověděl.“

Gotfríd nedovedl skrýt zklamání nad náhlou změnou, ale přemohl se a spěchal vstříc vrchnosti, která už vystupovala po schodech vzhůru. Pan Sedlnický, před nímž kráčel sloužící se svící, si všiml osvětleného pokoje a uviděl Terezu, která vyskočila z křesla a uklonila se, jak jí matka ukázala.

„Co to, Gotfríde? Co je to za děvče?

„To je Tereza Frídlová, milosti. Hodlá ve stav manželský vstoupit a přišla požádat o svolení Vaši milost. Anžto jste ráčil být nepřítomen, rozhodl jsem se záležitost vyříditi za vás, pane.“