Vzpomínám na Rozinkovou louku

Autor: Gudrun PAUSEWANG

Ukázka z knihy

...Ještě žijeme! Ještě jsme doma!

Ve dnech následujících po příchodu Rusů provoz na silnici značně ochabl. Ale netrvalo dlouho a cesta pod javory  opět ožila: v houfech se kolem nás valili uprchlíci, většinou ženy, děti a starci s trakaři a batohy. Pohybovali se v obou směrech, všichni s cílem vrátit se domů – jedni na západ, druzí na východ... Byly to dny  plné nepředstavitelných duševních muk : strach a naděje, zoufalství a údiv , hrůza, zuřivost a smutek se střídaly závratným tempem. Šok následoval za šokem, každodenní všednost  byla vytlačována stále novými, neuvěřitelnými a nepředvídanými  situacemi. Žili jsme od jednoho okamžiku  k druhému, vděčni  za každou  šťastnou náhodu, za každý sebemenší projev  lidskosti. Celá řada obyvatel Wichstadtlu, jež jsme dobře znali, v této době nouze  a neštěstí nesmírně zklamali. Byli to lidé, myslící jen na sebe a na svůj vlastní prospěch...