| Žánr | Romány |
|---|---|
| Doporučil(a) | PhDr. Alena PŘIBÁŇOVÁ, Ph.D. |
V souvislosti s prózami Ladislava Fukse jsou často užívána adjektiva "bizarní" či "groteskní" - a právě taková je také atmosféra románu Myši Natálie Mooshabrové, vyprávění o nejasných událostech odehrávajících se v posledních týdnech života Natálie Mooshabrové, osamělé vdovy, která si přivydělává opatrováním hrobů a zdarma vypomáhá v Péči o dítě, organizaci dohlížející na nápravu delikventních dětí. Příběh s detektivní zápletkou se odehrává v temném prostředí blíže neurčené totalitní a policií střežené země, v níž technický pokrok kontrastuje s celkovou chudobou a odevzdaností většiny obyvatel; dramatické napětí textu podtrhuje osobitý Fuksův styl, pracující s návratnými motivy a zdůrazňováním detailů, který románu propůjčuje velmi zvláštní optiku.
A pak tam - až na konci - seděla jakási stařena. Byla v černozlatém šátku, černé jupce a dlouhé černé lesklé sukni. Na nohou měla střevíce bez kramfleků a na klíně menší tašku. To byla Natálie Mooshabrová.
/.../
Lothar Baar a Rolsberg strnuli. Strnula i paní Mooshabrová. Avšak dřív než se Lothar Baar a Rolsberg mohli vzpamatovat, dřív než se mohla vzpamatovat paní Mooshabrová, Nabule za velkého smíchu hmátla na stůl do mísy koláčů, drapla jeden a praštila s ním na strop. Koláč se od stropu odrazil jako malý míček, spadl na stůl do květin a svíček a tvaroh se z něho sypal na ubrus, i hrozinka, co byla uprostřed. A pak, za obrovského smíchu, Nabule drapla celou mísu, skočila s ní k oknu a hodila ji i s koláči na koně. A pak chytla víno a křikla k dolní části stolu:
"Tak už, kristepane, jdeš? Už jdeš kropit hřbitov? Už jdeš k dětem? Maž!"
Paní Mooshabrová, která dosud seděla strnulá a nehybně hleděla na ubrus, se teprve teď trochu probrala. Zachvěla taškou v ruce, vstala a pomalu šla ke dveřím. Šla a vypadala skoro jako starý uschlý strom. A lokál se strašlivě rozkřičel.
"Už jde," křičeli, "už jde. Kropit hřbitov."
"Už jde," křičeli, "k dětem."