Super koťata

Ukázka z knihy

"Jdi první!"

"Já? Jdi ty!"

Podívám se na kamarádku s lehkým opovržením. "Pavlo, ty seš fakticky nemožná! Nevím, proč bys nemohla vejít první!"

Uchichtne se. "Nápodobně."

Chvíli se měříme očima, pak vylovím z kapsy bundy hřeben a za svitu tepané lampy visící před vchodem do Lojdovic vilky se asi po osmnácté přečešu. Odlesk mosazné jmenovky nad poštovní schránkou mi vrátí nejasný obraz poněkud vyplašené tváře s přehnaně nalíčenýma očima.

"Dobrý," ujišťuje mě Pavla a její soud je zkreslený. Vůbec to není dobré! Poslední dobou trávím před zrcadlem celé hodiny a s hrůzou si uvědomuji stále víc a víc, že mi k tomu, abych si mohla říct dobrý, šíleně moc chybí. "No tak, Katko!" Přece nebudeme trčet na ulici, je kosa."

"A co ti brání vzít za kliku a vejít?"

Handrkujeme se jako na trhu další půlhodinu. Mám všeho akorát, nadechnu se, otočím koulí a dveře se před námi pohostinně otevřou. V bohatě osvětlené chodbě podle změti poházených pánských i dámských bot usoudíme, že návštěvnost je pěkně početná, nasvědčuje tomu ostatně i rachot decibelů, křik a smích. Váhavě se zujeme, odložíme bundy, vyměníme si pohledy a po špičkách se krademe k široce roztaženým koženkovým dveřím velkého pokoje v přízemí.