Pán prstenů: Společenstvo prstenu

Ukázka z knihy

„Dobrá, dobrá, Mistře Elronde,“ řekl najednou Bilbo. „Nemusíte nic říkat. Je úplně jasné, kam míříte. Hloupý hobit Bilbo to celé začal a Bilbo by s tím měl taky skoncovat, anebo se sebou samým. Bylo tu moc příjemně a napsal jsem kus knihy. Jestli to chcete věděl, zrovna píšu závěr. Myslel jsem, že tam dám:A od té doby žil šťastně až do konce života, je to dobrý závěr a nevadí, že už ho použili jiní. Teď ho budu muset změnit: nevypadá to, že se splní; a koneckonců vidím, že přijdou ještě nějaké další kapitoly, pokud budu živ, abych je napsal. Je to hrozná otrava. Kdy mám vyrazit?“

Boromir překvapeně pohlédl na Bilba, ale smích mu zmrzl na rtech, když viděl, že všichni ostatní hledí na starého hobita s vážnou úctou. Jen Glóin se usmál, jeho úsměv však vyplynul ze starých vzpomínek.

„Samozřejmě, můj milý Bilbo,“ řekl Gandalf. „Pokud jste to všechno opravdu začal, dalo by se od vás očekávat, že s tím skoncujete. Ale víte už docela dobře, žezačít je pro každého příliš velké slovo a že každý hrdina hraje ve velkých činech jen malou úlohu. Nemusíte se uklánět! Ačkoli jsem to slovo myslel vážně a nepochybujeme, že pod rouškou žertu pronášíte statečnou nabídku. Ale přesahuje vaše síly, Bilbo. Nemůžete vzít Prsten zpátky. Opustil vás. Jestli ještě potřebujete mou radu, řekl bych, že vaše úloha je skončena a teď máte jen zaznamenávat. Dokončete svou knihu a nechtě závěr nezměněný. Ještě je na něj naděje. Připravte se však psát pokračování, až přijdou zpátky.“

Bilbo se zasmál. „Nevzpomínám si, že byste mi byl zatím někdy dal příjemnou radu,“ řekl. „Protože všechny vaše nepříjemné rady byly dobré, jsem zvědav, jestli tahle nebude špatná. Stejné už asi nemám dost sil ani štěstí, abych se s tím Prstenem vypořádal. Vyrostl, a já ne. Ale povězte mi, kdo má přijít zpátky?“

„Poslové, kteří budou vysláni s Prstenem.“

„Přesně! A kdo to bude? Právě tohle a nic jiného má podle mne Rada rozhodnout. Elfové třeba mohou žít jen z řečí a trpaslíci snesou velkou únavu, ale já jsem jen starý hobit a v poledne mi schází oběd. Nemohli byste si teď vymyslet nějaká jména? Nebo to odložit na odpoledne?“

 

Nikdo neodpovídal. Polední zvonek zacinkal. Stále nikdo nepromluvil. Frodo pohlédl na všechny tváře, ale nebyly obráceny k němu. Celá Rada seděla se sklopenýma očima jako v hlubokém zamyšlení. Padl na něho veliký děs, jako by čekal na vynesení ortele, který dlouho předvídal, a marně doufal, že nebude nikdy vyřčen. Srdce mu zaplavila veliká touha odpočívat a zůstat v klidu po Bilbově boku v Roklince.

A pak s námahou promluvil a užasl nad vlastními slovy, jako kdyby nějaká jiná vůle používala jeho hlas.

„Ponesu Prsten,“ řekl, „ačkoli neznám cestu.“