Dá-li pánbůh zdraví, i hříchy budou

Ukázka z knihy

Proč vlastně tak ráda používáte citáty?

Jsem nepozorná. Chtěl jsem vždycky (a pořád chci) psát jen o poryvech své pubertální duše. Nepostřehla jsem ale, že mně pan Milan Hein nezve na večírek. Na večírky jsem zvyklá. Vím, že se na nich mám usmívat, podávat ruku, říkat: "Moc mě těší", a když mi někdo předhodí svůj kreativní návrh (to se na večírcích taky děje), tak váhavě přitakat: "To by možná šlo..."

Milan Hein mne ale nezval na večírek. Zval mne na autorský večer. A protože jsem ho zpupně neposlouchala, tak bylo najednou úterý 8. září 1996 a já stála na pódiu divadla Ungelt a pod sebou jsem měla asi sto deset lidí. Vedle mne byl plakát a tam bylo napsáno, že mám mít právě v tuto chvíli autorský večer. Nikdy jsem žádný autorský večer neviděla, nikdy jsem ho neslyšela a tušila jsem jen, že bych se měla uklonit. A tak jsem se ohnula, mohutné vlny mého ženství se zhouply jako loď v bouři, těžiště kleslo jako postřelený pták a gravitace na mě působila tak nekompromisně, že jsem málem zabila sedm diváků z první řady. A když jsem se zvedla (šlo to špatně, protože jsem měla boty s osmnácticentimetrovými podpatky, abych nevypadala jako trpaslík), tak jsem ze zoufalství řekla citát.