Dívka s pomeranči

Ukázka z knihy

Můj otec zemřel před jedenácti lety. Byly mi tehdy jen čtyři roky. Nikdy mě nenapadlo, že od něj ještě někdy dostanu nějakou zprávu, ale teď spolu píšeme tuhle knihu.

První řádky píšu já, otec do ní bude postupně vstupovat. Hlavně on má co vyprávět.

Nevím jistě, jestli si tátu pamatuji. Možná si jen myslím, že si ho pamatuji, protože jsem ho viděl na mnoha fotografiích.

Jediné, o čem jsem přesvědčen, že si pamatuji doopravdy, je, jak jsme spolu jednou seděli na terase a dívali se na hvězdy.

Na jedné fotce sedím s tátou na žluté kožené pohovce v pokoji. Vypadá to, jako by mi něco hezkého vyprávěl. Pohovku máme pořád, ale táta už na ní nesedí.

Na jiném obrázku jsme se usadili do zeleného houpacího křesla na verandě. Ta fotografie visí na zdi od chvíle, kdy táta umřel. A v tom houpacím křesle právě teď sedím. Snažím se nehoupat, protože zapisuji do bloku. Pak všechno přepíšu do tátova starého počítače.

O tom starém pécéčku by se také dalo hodně vyprávět, ale k tomu se ještě dostaneme.