Žánr | Detektivky |
---|---|
Doporučil(a) | Juan ZAMORA |
Děj začíná v současné Moskvě, ale vězte, že se postupně přesune na spoustu dalších míst. Parta čtyř třicátníků, z nichž jeden, zvaný Chemik, je hned na začátku nalezen mrtvý, dokonce bez hlavy. Vypravěčem příběhu je jeden z nich - Josef, majitel PR agentury. Ti další dva jsou Anton a Matěj. Tři muži se snaží zjistit, jak zemřel jejich kamarád, kromě toho ale dostává Josef podivnou zakázku. Aby se v médiích objevovala slova Osamocení, ketamin, Dair-al-Bahri a číslo 222461215. Josef se pokouší vypátrat, co by daná slova mohla znamenat, získává informace o egyptské královně Hatšepsut či Koptech. Do toho dochází ke smrti Chemikovy přítelkyně a pak už je čas na první výlet - kdy se Josef vydává pátrat do Jeruzaléma a postupně navštíví i řadu dalších míst. Kniha navíc obsahuje řadu vtipů, citace písniček (ruští interpreti, Beatles, ale třeba i Gipsy Kings nebo maďarská kapela Omega) a odkazy na jiné autory (Eco, Murakami, Peréz-Reverte a další).
Když jsem uslyšel, že je Chemik po smrti, nebyl jsem schopen kloudného slova. Jenom jsem zakňoural: „Jak to?“ Matěj si od srdce zanadával a vysvětlil mi, že sám absolutně nechápe a nestíhá. Před malou chvilkou mu volala Lejla a zašeptala do telefonu jenom: „Ilja je mrtvej.“ A zavěsila.
Zavolal jí zpátky na mobil a zeptal se, kde je. Zašeptala jen: „Doma“. A teď už je na cestě za ní. Anton už o všem ví.
Řekl jsem mu, že jedu za nimi a začal se oblékat. Sedl jsem si za volant, přestože jsem včera vypil svoje. V hlavě jako by mi skřípala a praskala skelná vata. Po hodině v nejhorší moskevské ranní špičce jsem se u nich v podjezdu málem srazil s odjíždějící sanitkou. Vystoupil jsem a zazvonil na domovní telefon Chemika a Lejly.
Dveře do bytu byly dokořán. Přivítala mě Lejla – celá jakoby zkamenělá – a dva muži, kteří měli ve tváři napsáno, že jsou od policie. Ušmudlaná saka a tmavé pomačkané košile bez kravat, dlouho nečištěné boty. Jeden z nich vyplňoval formuláře, druhý se procházel po místnosti a dotýkal se různých věcí na poličkách. Muž, který se procházel po pokoji, měl na krku zavěšený foťáček. Jakmile mě uviděl, zpozorněl.
- A vy račte být kdo? – zeptal se, aniž by pozdravil.
- Já jsem známý. Co se vlastně stalo?
Policajtů jsem se odjakživa bál a nikdy jsem si na ně nedovoloval. Proto jsem nepřijal konfrontační tón a pro každý případ raději neprozradil, že jsme byli s Chemikem dobří přátelé.
- To právě zjišťujeme. Váš známý zemřel.
- Ale co se mu stalo?
- Uřízli mu hlavu!
- Cože!? Jak hlavu? A čím?
Udělalo se mi mdlo a sedl jsem si na štokrle.
- No a čím si myslíte, že se uřezává hlava?
- Nevím. Spadl pod tramvaj?
- Nožem.
Obrátil jsem se na Lejlu.
- Můžeš mi vysvětlit, co se to tu děje?
- Vrátila jsem se z Petrohradu od rodičů. Nočním expresem, Střelou“.
Ukázala pohledem na lístek, který ležel na stole před vyšetřovatelem.
- Vešla jsem dovnitř. Ilja ležel na posteli. Bez hlavy. Hlava byla uříznutá. Ruce měl zkřížené na prsou. V nich držel kostelní svíčku. Novou. Teda myslím nezapálenou. Zavolala jsem záchranku a pak hned Matějovi. Začala jsem hledat hlavu. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že když ji najdu, tak… No, to je vlastně jedno. Nenašla jsem ji. Přijela záchranka a tady tyhle… Iljušku hned odvezli. Jenom si ho vyfotili.