Rané případy Hercula Poirota

Ukázka z knihy

Neušlo mi, že je Poirot už nějakou dobu čím dál nespokojenější a nesvůj. Neměli jsme žádný zajímavý případ, nic, na čem by si můj malý přítel mohl procvičit svůj ostrovtip a pozoruhodné dedukční schopnosti. Toho rána odhodil noviny a netrpělivě sykl. To byl jeho oblíbený zvuk; znělo to přesně, jako když kýchá kočka.

„Oni se mě bojí, Hastingsi; ti vaši angličtí zločinci se mě bojí! Když je kocour doma, malé myšky na sýr nejdou!“

„Podle mě většina z nich vůbec neví, že existujete!“ rozesmál jsem se.

Poirot se na mě vyčítavě zadíval. Je přesvědčený, že o Herculu Poirotovi mluví a přemýšlí celý svět. V Londýně si rozhodně jméno udělal, ale nechtělo se mi věřit, že by jeho osoba zločinecké podsvětí přímo děsila.

„A co jak onehdy za bílého dne vykradli to klenotnictví na Bond Street?“ zeptal jsem se.

„To byl pěkný coup,“ řekl Poirot uznale, „přesto nic pro mě. Pas de finesse, seulement de l’audace! Člověk s olovem vyztuženou holí rozbije výklad klenotnictví a sebere množství drahokamů. Ctihodní občané se ho okamžitě chopí; přichází policista. Zločinec je chycen přímo při činu, i se šperky. Je odveden na policii, a tam se ukáže, že šperky jsou pryč. Předal je komplicovi – jednomu z těch zmíněných ctihodných občanů. Pravda, půjde do vězení; ale až ho pustí, bude ho čekat pěkný majetek. Ano, nebylo to špatně vymyšlené. Ale já bych to udělal lépe. Někdy, Hastingsi, lituji, že mám své morální zásady. Bylo by pro změnu příjemné pracovat proti zákonu.“

(Dáma se závojem)