Vzpomínky ledu: příběh z maltézské Knihy Padlých

Ukázka z knihy

Pád zničil celý kontinent. Lesy shořely a ohnivé bouře ozařovaly obzory na všech stranách a zalévaly karmínem převalující se prašná oblaka zakrývající oblohu. Požáry jako by neměly konce, požíraly svět celé týdny, měsíce, a celou tu dobu bylo slyšet, jak bůh křičí.

Z bolesti se zrodil vztek. Ze vzteku jed, nákaza, která neušetřila nikoho.

Ti, kdo přežili, byli rozprášeni, museli se vrátit k divošství, toulali se krajinou rozrytou obrovskými krátery, naplněnými bahnitou vodou, a na obloze se neustále honily mraky. Rodinná pouta byla zpřetrhána, láska se stala příliš nákladným břemenem. Živili se tím, co našli, většinou jeden druhého, a pořád se nenasytně rozhlíželi po zpustošeném světě kolem sebe.

Touto krajinou kráčel poutník. Byl sám, zabalený do tlejících hadrů, průměrné výšky, se strohými a nezajímavými rysy. Tvář měl zachmuřenou a byla z něj cítit neoblomnost. Šel, jako by do sebe nasával utrpení a nevnímal tu obrovskou tíhu, šel, jako by se nedokázal vzdát, jako by zapíral své schopnosti.

Z dálky si ho prohlížela otrhaná tlupa, jak tak šel přes to, co zůstalo z kontinentu, jenž se bude v budoucnu nazývat Korelri. Hlad je mohl dohnat blíž, ale nebyli to žádní hlupáci, ti, kdo přežili Pád, a tak jen zpovzdálí dávali pozor a jejich zvědavost otupoval strach. Protože ten muž byl velmi starý bůh a kráčel mezi nimi.