Prvotina Štěpána Kučery, Tajná kronika rychlých šípů … a jiné příběhy, obsahuje dvanáct povídek - apokryfů, v nichž známý motiv z minulosti je rozpracován do doby současné. Autor se tak v živé podobě zamýšlí nad tím, jestli to, co nám nabízí historické knihy, nebylo poněkud jinak, zároveň však vytváří velmi humorné situace, orámované strastmi dospívání Mirka Dušína. Tak je např. postava pana Broučka konfrontována s hulením trávy, shinheady aj. výdobytky moderní doby. V knize se dále objevují postavy jako Tycho de Brahe, Jan Neruda, Karolina Světlá, Sokrates, Mona Lisa, Mauglí atd. Kniha v žádném případě nepředstavuje pokračování Foglarova díla a přestože autor patří k mladé generaci, jeho kniha číší vyzrálostí.
"Mirek měl svaťák, ležel na gauči a drtil se Svatopluka Čecha. Husita na Baltu — Adamité — Evropa — Jitřní písně — Písně otroka — broučkiády — celkem voblož. Přikryl si hlavu sešitem a dal si pauzu. Probudilo ho divný štrachání na záchodě. Sem přece doma sám —
„Čert aby do toho… Kudy se odsud… I můj bože,“ tak láteřil Matěj Brouček, spatřiv, kampak se to dostal. A otevíraje dveře té komůrky přetěsné, zočil chodbičku jen krapet prostornější. To vskutku nebyla Vikárka, ana až do tohoto okamžení hostila pana Broučka plnými korbely rezatého moku… a ten holobrádek ve dveřích vskutku nebyl hostinský pan Wurfel! Pan Brouček převelice se polekal, pohlédnuv na toho mladočecha podivného — svršky nepřístojně vyplandané splývaly mu po těle a což teprve úprava vlasu! Temeno jinochovo pokryto bylo copánky podivně plstnatými a spletenými jeden v druhém; jev takovýto pozoroval pan Brouček předešlé léto naposledy, když projížděl Prahou cirkus s velbloudy.
Zírali na sebe, Mirek si nervózně kroutil dredy. „Sakra chlape, co na mě čumíš? Nechceš mi třeba něco vysvětlit?! Jak ses dostal k nám na záchod??“
Matěj Brouček, všecek poděšen tak nezdvořilým chováním, choulil se do sebe a odpovídal bojácně: „Sedě v hostinci na Vikárce jako každý pátek, pocítil jsem potřebu pojednou vypraviti se v malou stranu.“ (Ovšemže pan Brouček nikdy by se nebyl snížil k opisu pocitů tak veskrze niterných, kdyby ho k tomu netlačila tvář nevlídná mladíkova.) „I vykonav tuto kratičkou vycházku zdravotní, zatmělo se mi pojednou před očima, klozet celý zatočil se se mnou jak ve varieté… a já pojednou octl se v místnůstce této tmavé a těsné,“ ukázal pan Brouček na dvéře, z nichž před okamžením vyšel.
„Nejsem magor,“ utrh se na něj Mirek. „Tydle kydy si vykládej doma v Bohnicích a ne u nás v bytě!“ Popad chlápka za sako a tlačil ho do předsíně. Tlusťoch fňukal, že je majitel činžovního domu a pražskej měšťan. „Dej mi pokoj, musim se drtit k matuře,“ vrčel Mirek, ale pak se zasek. Ta maturita mu něco připomněla. Vikárka, činžovní dům… To už sem někde slyšel. „Počkej tady,“ pustil cizince, ten sebou seknul na botník a utíral si čelo kapesníkem. Mirek letěl do obýváku pro sešit. „Hele, eště řekni, že se tvoje hospodyně jmenuje Markéta.“
Pan Brouček zauvažoval, zdalipak mu skutečnost tato nepřivodí další hrubé zacházení, ale ujistiv se, že nikoliv, špitl pevným hlasem, „Tak jest.“
„A co takhle na Měsíci, nebyls?!“
„Byl,“ přisvědčil pan Brouček ještě krapet bázlivě.
„Hm, hm, a v husitský Praze?“
„Taktéž.“
„A menuješ se?“
„Matěj Brouček, majitel třípatrového domu, prosím.“
„Ty vole, to je schíza,“ vyprsk Mirek. Cesty časem, zhmotnělá literární postava, to je postmoderna, to se budu učit až v pátek. Zavřel oči, žmoulal si dredy a přemejšlel. Proč by se ten Chrobák nemoh dostat k nám, dyž přece do patnáctýho století už se jednou dostal. A že je jenom vymyšlenej? Před minutou sem ho držel za límec a byl skutečnej až moc, těžkej jako pytel… jako pytel… Mirek nemoh přijít na to, jako pytel čeho byl pan domácí těžkej, ačkoli přirovnání se učil v kapitole Básnický prostředky už předevčírem. Dyž otevřel oči, Brouček pořád seděl na botníku, tak to Mirek vzal jako fakt.
*
Pan Brouček našel jisté zalíbení v sladké šťávě z plechovky, přestože trefně poznamenal, že pivo jest pivo. Sedě za kuchyňským stolem, listoval časopisem, jejž mu hostitel jeho zapůjčil pro kratochvíli. „Taková děvčata hanbatá, necudná,“ hartusil sobě pod vousy, prohlížeje fotografie. Přesto byl častokráte překvapen, jaká zákoutí a záhyby rozličných tvarů zná skrývat ženské tělo. Chvílemi arci zmocňovalo se ho napětí, jež pro své panictví zapřísáhlé již drahný čas nebyl s to u sebe pozorovati.
Do kuchyně vtrh Mirek. „Dostal sem nápad,“ volal a mrsknul na stůl kapsáče a mikinu s kapucou. „Vem si to na sebe. Hele, nevadí, že ti tykám? Já jako vim, že si starší… o víc jak sto let… ale z literky o tobě vim i takový věci, že ve štvrtek jíš uzený s čočkou, tak mi to vykání příde takový divný..“
„I ještě to tak,“ láteřil v duchu pan domácí, vyrušen příchodem hostitele svého z rozjímání o půvabu dámských křivek. „Zajíc tento usoplený chtěl by tykat spořádanému měšťanovi!“ Leč protože heslem páně Broučka bylo „hlavou zeď neprorazíš“, svolil velkomyslně k tykání a dokonce pokus o úsměv přívětivý roztáhl na chvilenku jeho tvář. Ta však se zachmuřila převelice, když pan domácí zřel, cože ten holobrádek po něm vlastně žádá.
„Vem si to na sebe,“ šklebil se Mirek, „chci tě ukázat kámošům a v tom tvym maškarnim převlečku by tě do Doupěte ani nepustili. Musim tě trochu zkulturnit.“
„Zkulturnit, maškarní převleček…,“ pan Brouček se mračil, slabikuje sobě přívlastky hanlivé, jichž se dostalo jeho měšťanskému obleku. Vzpomenuv ale na povídačku další, „jaký kroj, tak se stroj“, navlékl se poslušně do nohavic.
„Budou z tebe úplně vyplesklý. Víš, Svatopluk Čech je sám o sobě dost provar, ale s tebou koukám bude celkem rychta,“ řehtal se Mirek, jak pan Brouček leze do mikiny."
(z kapitoly Krátký výlet pana Broučka do 21. století)