Soumračno

Ukázka z knihy

"„Taková vánice, směrem k Frýdlantu, tam se člověk nedostane, Grabulko, ještě že seš doma, nikam ne- choď, nemá to cenu.“ Grabulka ale ví, že to nemá cenu. Ema položila bandasku s převalujícím se mlíkem na linku. Bylo studené a chvíli se ještě hýbalo než bylo ustáleno a zemdlelo v jednom tvaru. Přinesla taky sušenky, takové k čaji, ale čaj, Emo, čaj si zapomněla! Rozbalila sušenky a vyklopila do skleněné mísy. Měla na sobě dlouhý kabát, rozepnutý, protože u Grabulky byla kamna rozžhavená a v té škvíře pro nenechavý plamen jako by se peklo nikdy nemohlo zacelit. „Kdo tě vzal zpátky z města?“ ptala se Grabulka a dotýkala se tepla nad kamny. Ema si sundala kabát, pohodila ho na gauč u okna a zadívala se do sněhových vloček, které se zvolna spouštěly jako pavoučci po svých vláknech. „Kršťala.“ „Ty si jela v tom jeho náklaďáku?“ zeptala se Grabulka a usmála se, na prstech se jí uhnízdilo horko, až jí to pálilo mezi prsty. „Jo a představ si, že sme museli dvakrát stavět a odhazovat,“ řekla Ema a její tvář stále ještě zanořena do padajících vloček, které se do ní ale nedostaly, protože je dělilo chladné sklo, se mírně vyjasnila. Bude krásný večer. Jen tma a v závějích smrt, ze které nečouhá ani kost. Jana přiběhla s obrovskou šmouhou přes celý obličej. Nechtěla být doma sama, tak se přiřítila ke Grabulce. Děcka ji venku vyválely v blátě. Byla ubrečená a když spadla do dveří, v rozcuchaných vlasech jí tály sněhové vločky. „Co se stalo?“ zeptala se Ema a drsným rukávem jí sundávala zablácenou stopu z tváře, dřelo to a pod mrazem ji řezaly rozmetané ohně, když se její matka snažila zneškodnit tu špínu. Jana nabírala, chtěla se ubránit drhnutí bolestivého rukávu, ale nešlo to. Ema si nalízla kus látky a pokusila se znovu. Jana sebou cukla a vymanila se ze sevření druhé silné paže, zařvala zlostně na matku, tak drze, že Ema vzala utěrku, která visela ze skříně a švihla s ní po hlavě malé Jany. „Netluč to děcko!“ zařvala Grabulka a protože nikdy neměla dítě a nikdy už nebude mít dítě, chytla malou Janičku kolem krku a chránila před její vlastní matkou. Měla ruku ostře zlomenou, tlačila na její hrdlo hřbetem předloktí. Jana ji chvíli nechala, pak jemně prstama zašátrala po napnuté kůži, protože se skoro dusila. Ema pověsila utěrku zpět na své místo, zlostně ukázala prstem na Janu, pak na dveře. Dítě zmizelo. Když otevřelo dveře svého domu, slyšelo zlověstný chrapot věčně umírajícího. Zima byla ten rok nádherná. Všechno bylo obaleno do běla jako do obvazů, které nepropustily naprosto žádné rány. Jana se brzo zotavila z pokoření a zase už vyváděla s ostatními děcky v závějích sněhu. Stavěly hrady a zámky, které byly značně deformované a vůbec se nepodobaly hradům ani zámkům, spíš nějakým hrbům. Prokopávaly se tunely a vymýšlely různé válečné stezky. Mám ráda sníh, všechno je pod ním ubité úplně stejně."